Před pár dny jsem byla na skvělém semináři o barvách a od té doby mi stále leží v hlavě… Miluji, když se věci skládají dohromady a dávají větší smysl. Je to jako by se mi dělal pořádek v hlavě… No a vlastně i proto si to potřebuji zapsat, abych to zase nepozapomněla :-)

O barvách jsem toho, stejně jako všichni, co se byť jen trochu zabývají navrhováním čehokoli, zahrad či vlastního bydlení, nebo mají aspoň trochu zájem o umění, slyšela mnoho. Viděla jsem barevné kruhy, slyšela o barvách komplementárních a kontrastních a četla spousty teorie kolem toho… Ale upřímně, v hlavě mi z toho zůstal trochu zmatek, zpětně viděno…

Tento seminář byl ale jiný. Vedl ho moudrý pán, Ueli Seiler-Hugova, který se barvami zabývá vlastně celý život. Dlouhé roky vedl waldorfskou školu ve Švýcarsku a jeho způsob vidění světa je tedy antroposofický a musím říci, že mně velmi blízký. Ve své přednášce vychází z Goethovy teorie o barvách, o které já do té doby neměla ani tušení…

Goethe na rozdíl od Newtona přišel s tím, že barvy pochází nejen ze světla, ale i z temnoty. Na semináři jsme si to názorně ukazovali na plamenu svíčky v temné místnosti. Plamen je nejsvětlejší nahoře, je až skoro bílý a dolu tmavne do žluté, jak světlo potemňuje. Vespod plamenu je ale i fialová a modrá barva a ta vzniká osvícením temného pozadí. Světlo svíčky je mimo jiné tak příjemné a krásné proto, že když svítí, zachovává i temnotu, vše je tedy celistvé.

Na jedné straně jsou tedy barvy vznikající postupným ztemňováním světla od světle žluté, žluté, oranžové až k červené, a na druhé straně barvy, které se tvoří projasňováním temnoty, tedy fialová, temná modrá, modrá, světle modrá, blankytná a až skoro bílá.

To, jak se barvy světla a temnoty propojí do kruhu, jsme sledovali pohledem na bílo černé plochy skrze prizma (optický hranol). Na světlém konci kruhu se temnota setkává se světlem v zelené. To je vidět i v duze, shora jdou barvy od červené ke žluté a přes zelenou se pokračuje modrou do fialové. Stejně tak v životě propojuje zelený strom tmavou zemi se světlem. Propojení barev na jeho temném konci jde přes purpurovou barvu. Procházíme-li krizí, temnotou, noříme se do ní skrze hněv (červená), na dně, v zoufalství (černá) hledáme smysl a jiskřičku naděje, setkání s něčím, co nás přesahuje, bohem (fialová) a náš život se pak pomalu projasňuje skrze modrou naději…
Zajímavé je, že tam, kde začíná nový život, v rašících pupenech je purpurová a zelená pohromadě…

Díky semináři jsem konečně pochopila, jak je to míněno s barvami komplementárními. Proč podle všech pouček fungují spolu v souladu a proč se jim říká komplementární, i když leží naproti sobě v barevném kruhu. Je to jako jing a jang. Jedna nemůže být bez druhé. Vzájemně doplňují, aby vznikla jednota. Dokonce když se dlouho díváme na jednu barvu, mozek nám v hlavě vyprojektuje tu druhou. Koukáme-li pár minut na modrou plochu a pak jí odstraníme nebo se podíváme na bílou zeď, uvidíme oranžovou. Snaží se jen kompenzovat extrém… Proto mnoho z nás miluje Provence s jejími levandulovými poli, s jasem slunce totiž tvoří naprostou harmonii.

Workshop pokračoval vytváření barevného kruhu z přírodnin, které jsme našli koncem února v zahradě a končil povídáním o tom, kdy je možné vidět zelený sníh.

Teď už nezapomenu, jak jdou barvy duhy po sobě, ani to, proč je srdeční čakra zelená... Moc se těším na podobná přemítání na lavičce v zahradě, s hrnkem kafe a pohledem zasněným do dáli…

Každý rok čekám, kdy to propukne. Kdy najednou čas se zrychlí a všechno je tak jiné, než před týdnem. Žádnou změnu v roce nevnímám tak silně. Přechodu jara do léta si snad ani nevšimnu. Je pravda, že konec léta a první chladnější dny podzimu mi berou sílu, ale je tam ještě naděje na babí léto. Když se podzim mění první jinovatkou do zimy, je to takové nejisté, tam a sem... Začátek jara je ale něco jiného. Je tu ta nejsilnější energie celého roku, kterou staří číňané tak dobře znali a popisují ve feng-shui. Nové začátky!
Když vidím, jak se cibuloviny derou zemí a jak se nalévají pupeny prvních otužilců, jak se slunce opírá do holých stonků a kmínků.... skoro to cítím v žilách. Na jemnost se nehraje, vyhrává ten silnější, rychlejší, ostré lokty a cílevědomost. O nic jiného nejde! 3 - 2 - 1 - teď!!!
Vybíhám také - nejen do zahrady, ale i do nového roku, protože ten pro mě vlastně začíná až teď :-) V rukou nůžky a kýble plné ostříhaných trvalek a trav. Uklidit, mít zase čistý stůl, ať příroda může začít servírovat nové chody!
Moc se těším!

Vždycky mě zabolí u srdce, když čtu nějaké zesměšňující komentáře jedné či druhé strany mezi zahradními architekty a zastánci permakultury či přírodních zahrad.
Nechápu zahradu jako buď permakulturní nebo kulturní. Přirozenou nebo nepřirozenou. Přírodní nebo nepřírodní. Je to přeci jen šlupka, obal, forma! Zahrada je kus přírody kolem našich obydlí. Musí být obojí - krásná i v souladu s přírodou!
To jakou formu si zvolíme, záleží na každém z nás. Někdo se cítí dobře v elegantních šatech, jiný vezme volné kalhoty či rozevlátou sukni. Nelze říct, co je lepší, hezčí, pokud to, co mají na sobě, ladí s jejich osobností, s jejich duší. A tak je to i se zahradami. Někdo potřebuje úhledné formy, jiný bujná zákoutí. Ale neznamená to, že se celá obléknu do polyesteru nebo že svojí zahradu přetáhnu černou plachtou! To je už dnes opravdu mimo.
Povedená zahrada je pro mě ta, která sloučí tohle všechno dohromady. Krásu, soulad s přírodou a respekt k místu a osobnosti lidí, které jí obývají. To je pak harmonie, ve které se dobře žije!

Zahrada jako elegantní šaty

Zdroj: www.highgrovegardens.com
Highgrove Gardens, zahrada Prince Charlese, která je už 30 let obhospodařována
podle trvale udržitelných principů,bez jakýchkoli chemických herbicidů a hnojiv…

Zahrada jako rozevlátá sukně