Před pár dny jsem byla na skvělém semináři o barvách a od té doby mi stále leží v hlavě… Miluji, když se věci skládají dohromady a dávají větší smysl. Je to jako by se mi dělal pořádek v hlavě… No a vlastně i proto si to potřebuji zapsat, abych to zase nepozapomněla :-)

O barvách jsem toho, stejně jako všichni, co se byť jen trochu zabývají navrhováním čehokoli, zahrad či vlastního bydlení, nebo mají aspoň trochu zájem o umění, slyšela mnoho. Viděla jsem barevné kruhy, slyšela o barvách komplementárních a kontrastních a četla spousty teorie kolem toho… Ale upřímně, v hlavě mi z toho zůstal trochu zmatek, zpětně viděno…

Tento seminář byl ale jiný. Vedl ho moudrý pán, Ueli Seiler-Hugova, který se barvami zabývá vlastně celý život. Dlouhé roky vedl waldorfskou školu ve Švýcarsku a jeho způsob vidění světa je tedy antroposofický a musím říci, že mně velmi blízký. Ve své přednášce vychází z Goethovy teorie o barvách, o které já do té doby neměla ani tušení…

Goethe na rozdíl od Newtona přišel s tím, že barvy pochází nejen ze světla, ale i z temnoty. Na semináři jsme si to názorně ukazovali na plamenu svíčky v temné místnosti. Plamen je nejsvětlejší nahoře, je až skoro bílý a dolu tmavne do žluté, jak světlo potemňuje. Vespod plamenu je ale i fialová a modrá barva a ta vzniká osvícením temného pozadí. Světlo svíčky je mimo jiné tak příjemné a krásné proto, že když svítí, zachovává i temnotu, vše je tedy celistvé.

Na jedné straně jsou tedy barvy vznikající postupným ztemňováním světla od světle žluté, žluté, oranžové až k červené, a na druhé straně barvy, které se tvoří projasňováním temnoty, tedy fialová, temná modrá, modrá, světle modrá, blankytná a až skoro bílá.

To, jak se barvy světla a temnoty propojí do kruhu, jsme sledovali pohledem na bílo černé plochy skrze prizma (optický hranol). Na světlém konci kruhu se temnota setkává se světlem v zelené. To je vidět i v duze, shora jdou barvy od červené ke žluté a přes zelenou se pokračuje modrou do fialové. Stejně tak v životě propojuje zelený strom tmavou zemi se světlem. Propojení barev na jeho temném konci jde přes purpurovou barvu. Procházíme-li krizí, temnotou, noříme se do ní skrze hněv (červená), na dně, v zoufalství (černá) hledáme smysl a jiskřičku naděje, setkání s něčím, co nás přesahuje, bohem (fialová) a náš život se pak pomalu projasňuje skrze modrou naději…
Zajímavé je, že tam, kde začíná nový život, v rašících pupenech je purpurová a zelená pohromadě…

Díky semináři jsem konečně pochopila, jak je to míněno s barvami komplementárními. Proč podle všech pouček fungují spolu v souladu a proč se jim říká komplementární, i když leží naproti sobě v barevném kruhu. Je to jako jing a jang. Jedna nemůže být bez druhé. Vzájemně doplňují, aby vznikla jednota. Dokonce když se dlouho díváme na jednu barvu, mozek nám v hlavě vyprojektuje tu druhou. Koukáme-li pár minut na modrou plochu a pak jí odstraníme nebo se podíváme na bílou zeď, uvidíme oranžovou. Snaží se jen kompenzovat extrém… Proto mnoho z nás miluje Provence s jejími levandulovými poli, s jasem slunce totiž tvoří naprostou harmonii.

Workshop pokračoval vytváření barevného kruhu z přírodnin, které jsme našli koncem února v zahradě a končil povídáním o tom, kdy je možné vidět zelený sníh.

Teď už nezapomenu, jak jdou barvy duhy po sobě, ani to, proč je srdeční čakra zelená... Moc se těším na podobná přemítání na lavičce v zahradě, s hrnkem kafe a pohledem zasněným do dáli…